Představení souboru sedlčanských ochotníků se objevují na programech mnoha divadelních festivalů v širokém okolí. Soubor si vybudoval renomé a je zárukou dobrého divadla. Nezanedbatelný podíl na tomto úspěchu má ochotnický režisér a herec Richard Otradovec.

K divadlu se Richard Otradovec dostal náhodou. „Oslovili mě, jestli bych nedělal zvukaře. Byl jsem těsně před maturitou na gymnáziu v Sedlčanech a pohyboval jsem se kolem techniky. Proto se mě zeptali, když jim vypadl zvukař, jestli bych nezvučil. A já jsem odpověděl, že jo. Jenže v tu chvíli jsem se v divadle mihnul kolem světel a dopadlo to tak, že místo zvučení jsem svítil. Tenkrát, v roce 2011, se hráli Světáci. Od té doby už se podílím na každém divadle, které spolek pořádal, a od roku 2013 i režijně,“ říká.

Kdy jste zjistil, že by vás bavila režie?

Po divadelní hře Světáci, což je hudbení komedie. Jsem z muzikantské rodiny, můj dědeček byl muzikant a vždycky mě táhly písničky, hry se zpěvy a líbila se mi Noc na Karlštejně. Ta spojitost Světáků, hudbení komedie a Noci na Karlštejně mě zaujala – tak jsem si to začal pomalu připravovat. A když jsem měl dost podkladů i odvahy dojít tenkrát za panem předsedou spolku Jaroslavem Mrvkou a na výbor ochotnického spolku, požádal jsem je, zda bych mohl hru režírovat. Byl jsem překvapený, že svolili, ač jsem byl nováček a teprve dva roky u spolku, za to jim děkuji.

A stálo vás to hodně odhodlávání jít s tím na výbor spolku?

Ano. Byl jsem velký trémista. I na ZUŠ, když jsem měl hrát koncert na klavír, jsem měl velkou trému. Takže jsem si říkal, já mladej kluk, teď tady přijdu před ty bardy, jak mě asi přijmou.

Naštěstí všechno dopadlo dobře. Zapsal jsem se, nejenom jako člověk, ale také jako ochotník, který pomohl se vším, co bylo potřeba, nejenom přišel na jeviště, odříkal text a slízl smetanu. myslím si, že i to možná dopomohlo k tomu, že mi dali důvěru.

Jak jste se dostal k vedení souboru?

V roce 2015 byly volby nového výboru, který si následně zvolil nového předsedu Jaroslava Repetného a mě a Miloslavu Kelichovou jako místopředsedy. Takže takhle jsem se dostal k vedení.

Co bylo první věcí, o které jste rozhodl?

Většinou rozhodujeme hromadně, protože je nás sedm členů výboru spolku. Po zvolení to myslím byla moje druhá hra Zítra to roztočíme, drahoušku. Dokonce s námi hostovala známá česká herečka Jana Krausová, která se tady v té době pohybovala.

Proč máte letos se spolkem tři premiéry, je to obvyklé?

Náš spolek většinou uvádí pravidelně jarní představení v dubnu či květnu v rámci festivalu Sukovy Sedlčany a po několik let jsme i na podzim dávali nějaké představení. Takže většinou dva tituly ročně. Letos výjimečně budou tři nové inscenace, protože jsme byli osloveni různě z okolí, ať už z Bystřice, Benešova a Milevska, abychom přijeli hostovat.

„Nejtěžší je sdělit herci myšlenku, jak by měl roli ztvárnit.“

Viděla jsem váš divadelní spolek i na programu dobříšského Festivalu ochotnických divadel. Vyjíždíte často na hostování?

Ano, v Dobříší jsme hostovali. Také jsme vyrazili do Komárova na divadelní festival Pešík, tam jsem sehráli Drahouška a měli jsme velký úspěch. Byli jsme zařazení jako jediný amatérský soubor, jinak zvali profesionály z Prahy. Docela dobře jsme se zapsali, na další rok nás pozvali znovu. Protože máme v našem kulturním domě výborné podmínky a místní jeviště je srovnatelné s příbramských divadlem, můžeme si dovolit honosné scény a výpravné kostýmy. Málokde ale stejné podmínky mají také. Z tohoto důvodu jsme začali na podzim nacvičovat hru Taková normální rodinka. V divadelní verzi tento televizní seriál neexistoval, a tak po dlouhých rocích debat s vlastníky práv jsme od nich získali u příležitosti autorčiných nedožitých stých narozenin svolení udělat divadelní adaptaci prvního dílu.

Jakou třetí hru chystáte?

Na podzim bude představení v režii Petra Svobody, který ještě nerežíroval a projevil o to zájem. Připravil si divadelní hru Dům na nebesích a ta je známá, pokud se nepletu, z Divadla Na Vinohradech, kde hrála v hlavní roli Jiřina Bohdalová. Já se vcítil do Svobodovy kůže a řekl jsem si, musím mu dát důvěru, protože by to vůči němu bylo nespravedlivé, když já ji tenkrát dostal a on by ji teď nedostal.

Začal jste s režírováním úplně od píky. Je pro vás režie těžká?

Rozhodně. Skloubit to vše dohromady, když ještě zakomponuji hudbu a písničky, je náročné. Já sám jsem puntičkář, rád ovlivňuji všechno kolem, dokážu rozdělit práci, ale stejně musím mít to hlavní poslední slovo, když se mi něco nelíbí.

Richard Otradovec (26)

Absolvoval sedlčanské gymnázium a studuje pedagogickou fakultu. Nyní učí informatiku na Základní škole ve Velkých Popovicích u Prahy. Ve volném čase působí jako režisér a místopředseda Spolku divadelních ochotníků Sedlčany, jehož členem je již sedm let. Pod vedením Martiny Tomáškové zpíval v místním sboru Allegro Canto, který v roce 2005, těsně před ukončením své činnosti, získal zlatou medaili v soutěži Mundi Cantat Olomouc. V současnosti Richard Otradovec zpívá jen v divadelních představeních. Jeho režijním debutem byl v roce 2013 muzikál Noc na Karlštejně.

Co všechno je nutné zvládnout, aby byla divadelní hra uvedena?

S režií se začíná minimálně rok dopředu. Nejsme tak kvalitní herci jako profící a některé věci neumíme, nebo nedokážeme technicky zajistit, takže musíme trochu udělat úpravy. Následně se připravuje návrh scény ve spolupráci s technikem a poté výběr herců. A když se všechno tohle podaří, tak se sejdeme na čtené zkoušce dva tři měsíce před premiérou a potom dvakrát týdně zkoušíme po večerech, většinou od šesti do osmi, do devíti hodin. Takže opravdu ve svém volném čase a zadarmo. Není to jen ten úspěch, zaplněný sál, ale i dřina za tím.

Co je nejtěžší?

Nejtěžší je sdělit herci myšlenku, jak by měl roli ztvárnit. Jako režisér mu někdy musím scénu předehrávat, aby viděl, jak si to představuji.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Největší úspěch je každé divadlo, na kterém jsem spolupracoval, které jsem režíroval. Když představení děláme amatérsky, je pro nás úspěch vždy, kdy nám diváci tleskají. A ten největší úspěch potom je, když si stoupnou, což se také párkrát podařilo.

A je nějaký okamžik, který se vám vryl do paměti?

Ano. To je první divadelní představení Noci na Karlštejně, kdy se při derniéře zvednul celý divadelní sál a aplaudoval ve stoje. Byl to zážitek, na který asi do smrti nezapomenu – první divadlo a první standing ovations – to se prostě málokomu poštěstí. A co si budeme říkat, sedlčanští diváci, protože sem běžně jezdí i pražská a mimopražská divadla, jsou docela nároční, obzvlášť když jsme zařazeni do abonentního cyklu, srovnávají nás s profesionály.

Co je váš sen?

Můj sen je pořádný broadwayský muzikál. Ale tento sen bude asi dlouho nesplněný. Je to náročné na zpěvy, takoví zpěváci zase nejsme, abychom si dovolili klasický broadwayský muzikál.

„Při derniéře Noci na Karlštejně se zvednul celý divadelní sál a aplaudoval ve stoje. Byl to zážitek, na který asi do smrti nezapomenu.“

Je náročné pouze v sedmi hercích obsadit hru?

Je. Protože přece jenom těch aktivních členů spolku je málo a poslední dobou nám docházejí některé typové role. Máme sice starších herců několik, ale střední generace už nám pomalu stárne a těch kolem třiceti, nějakých mladých milovníků, je pomálu, děvčat taky není mnoho. Začínáme se pomalu porozhlížet, jestli by někdo neměl chuť se k nám přidat.

Hádají se vaši herci o role?

To jsem jako režisér nezažil. Myslím si, že u nás žádná zášť, že bychom si role záviděli, není. Většinou herecké obsazení vyšlo podle mých představ.

Kdy uvádíte nejbližší představení?

Ve středu 18. dubna premiéru a následně reprízy Lotranda a Zubejdy v režii Renaty Holoubkové. Na představení se podílí 70 lidí, nejen členů, ale také hudebníci pod taktovkou Moniky Podrázké, taneční klub SLIMKA, starší ochotníci a mnoho dalších.

Šárka Spáčilová

Příbramský týden, 2018 / číslo 16