Vznik Spolku divadelních ochotníků v Sedlčanech není nijak ojedinělý. Probíhal stejně jako v řadě ostatních měst v českých zemích na přelomu 18. a 19. století až do jeho poloviny. Nejstarší zmínka o prvním ochotnickém divadelním představení v Sedlčanech byla uveřejněna v časopisu „Květy“ z 18. 11. 1841.

Doba ale nebyla pro ochotnické divadlo příznivá. Rokem 1850 začalo období Bachova absolutismu, byl vyhlášen zákaz spolčování a zakázán i český tisk. Teprve v roce 1866 dochází k uvolnění. Byl vydán spolkový zákon, který umožňoval zakládat spolky, čehož sedlčanští ochotníci ihned využili a založili oficiální Spolek divadelních ochotníků. Divadlo se tehdy hrálo v prostorách různých hostinců – Na Kocandě, U Českého lva na náměstí, nebo u Ant. Jonáše. Od roku 1887 až do postavení kulturního domu se hrálo v restauraci u Karla IV.

Za období 1862 – 1917 bylo sehráno 243 divadelních her. Vedle divadelních představení se ochotníci zúčastňovali všech oslav a společenských akcí ve městě. Významnými osobnostmi tohoto období byli Josef Matěj Poustka (1833 – 1907) a Jindřich Fliegl (1865 – 1925). J. M. Poustka byl činný v oblasti společenské i kulturní. Jeho vytrvalostí bylo ochotnické divadlo znovu obnoveno již v roce 1860. J. M. Poustka se pak stal jeho ředitelem a hercem na 25 let.

J. Fliegl působil ve Spolku divadelních ochotníků jako herec, jednatel, ředitel, režisér a člen zábavního výboru. Při padesátém výročí spolku věnoval souboru „Pamětní knihu“, která sloužila jako ochotnická kronika do roku 1991.

Byly roky, kdy se nehrálo vůbec (1909, 1911, 1912, 1914 – 1918). V období let 1918 – 1937 velmi klesl počet odehraných představení. Po skončení 1. světové války převažovaly hry vlasteneckého charakteru. Funkci režiséra zastával nadále J. Fliegl až do roku 1923.

Po Flieglově smrti se ujímá postu režiséra další významná osobnost spolku Jaroslav Paleček (1895 – 1969). Jeho režijní činnost trvala 12 let a patří bezesporu k nejlepším obdobím sedlčanského ochotnického divadla. Úroveň repertoáru se velice zvýšila, když při uvádění některých dramat zval J. Paleček na pomoc známé herce z předních českých divadel. Hostovali zde například Eduard Kohout, Růžena Nasková, Jiřina Štěpničková či Olga Scheinpflugová. Působení J. Palečka bylo velmi široké. Stal se dirigentem pěveckého sboru Záboj, pracoval v muzeu, jeho velkou láskou byla hudba. Na jeho návrh jmenoval výbor 22. 7. 1932 Mistra Josefa Suka čestným členem sedlčanského ochotnického spolku.

Palečkova éra končí v roce 1937. Po něm se režie ujímá Eda Rataj. Ten spolu s Janem Vodňanským dokázal udržet spolek pohromadě i během 2. světové války. Prvním projevem ochotnického života po válce byl Silvestrovský kabaret 1945, další vystoupení bylo pak roku 1946. Rokem 1948 končí vývoj divadla v demokratickém duchu a ochotníci musí svou činnost podřídit ideologii nové nastupující politiky. Další roky byly poznamenány rušením malých soukromých spolků a jejich začleňování do zařízení ROH. Ochotníci našli svého zřizovatele v Závodním klubu komunálních služeb a později v Dřevařských závodech BIOS. A tak ochotníci ztratili svou samostatnost a svébytnost.

Režisérské práce se ujal Josef Hrůša, který se snažil navázat na Palečkovu éru a vybíral hry velkých českých i světových autorů. Bohužel se mu nepodařilo uskutečnit zamýšlený plán, neboť politická i společenská situace amatérskému divadlu nepřála.

V období let 1951 – 1956 působilo v divadle 11 režisérů, počet her ale naopak klesl na 21. Potvrzuje se tak pravdivost tvrzení, že divadlo je zrcadlem doby.

Od roku 1956 do roku 1968 se vystřídalo celkem 12 režisérů. Větší množství her režíroval jen Antonín Krejčí, který se věnoval klasice a operetám.

Dobová krize trvala až do roku 1969. V tomto roce se ujímá pomysleného režisérského žezla Vladimír Stibor, který secvičil několik představení již v 50. letech, a od roku 1961 působil ve spolku jako inspicient a spolurežisér Miroslava Hölzela. Jeho zásluhou se ochotnické divadlo v Sedlčanech opět oživilo, hrály se 2 – 3 hry za rok. Doba, kdy se V. Stibor ujímá režírování, znamená návrat k české klasice, vrátil se i ke své lásce z mládí – ke kabaretu. Měl mnoho zkušeností, jeho poctivost v práci byla obdivuhodná. Dokázal bez větších problémů zvládnout kolektiv 50 i více lidí.

V 70. letech se do historie sedlčanských ochotníků významně zapsala ještě jedna osobnost – Antonín Hartman, který se věnoval především dětským představením. Tento obětavý člověk vedl mladé lidi k zapálení pro divadlo, a tak pro sedlčanský soubor vychoval nejednoho dobrého herce.

V roce 1975 přešel ochotnický spolek z péče Středočeského dřevařského závodu BIOS pod Kulturní dům Josefa Suka. Ve spolupráci s ním se situaci po určité stránce zlepšila. Výrazně stoupl počet zkoušek na jevišti, bylo nacvičeno mnoho kvalitních her.

V 80. letech začíná nástup nové režisérské generace. Věra Zemanová nahradila u dětského souboru A. Hartmana, soubor dospělých začali režírovat J. Kolský a J. Stěhule.

Listopadem 1989 končí období politického útlaku, nesamostatnosti a spolek se stává ekonomický nezávislým. V oblasti výběru repertoáru nastává úplná svoboda.

A tak spolek vydržel 150 let, přešil všechny nátlaky a těžké chvilky, mohl dál rozvíjet svou lásku k divadlu a hraní, vychovávat nové generace lidí, kteří budou tuto dlouholetou tradici udržovat a budou dál bavit i dojímat diváky. Od roku 1992 začíná jeho nová éra.

Dne 22. 1. 1992 byl na Ministerstvu vnitra zaregistrován Spolek divadelních ochotníků v Sedlčanech se sídlem v Kulturním domě Josefa Suka. Od tohoto data vzniká i vlastní právní subjektivita s vlastním hospodařením. Jaroslav Mrvka předal 60 ks kopií Stanov, které byly rozdány na valné hromadě spolku, konané 12. 3. 1993. Do tohoto termínu museli členové výboru zajistit organizační záležitosti nutné pro samostatný spolek, včetně dohody o vzájemných vztazích mezi Spolkem divadelních ochotníků, KDJS a MěÚ Sedlčany.